Jak vést druhé a neztratit přitom sám sebe?

Když člověk začne vést druhé, mění se jeho role. Přibývají rozhodnutí, očekávání, náročné rozhovory, odpovědnost za lidi i situace, ve kterých nelze vyhovět všem.

Velkou zátěž přitom často nevytváří jedna zásadní událost. Tvoří ji množství malých i velkých věcí, které se potkávají v jednom dni.

Tři problémy.
Pět rozhodnutí.
Deset očekávání.
A člověk, který je má unést.

Když takové dny přicházejí znovu a znovu, snadno se součástí role stane permanentní dostupnost. Hlava pokračuje v práci i po odchodu domů. Člověk řeší další věci, přebírá odpovědnost za to, co by mohli zvládnout druzí, a vlastní hranice přizpůsobuje tomu, co právě potřebuje okolí.

A právě tady stojí za to zastavit se.

Jak poznám, že už jedu přes hranu?
Jak se pod tlakem mění moje komunikace?

Všímat si těchto signálů není něco navíc k vedení lidí. Patří to k odpovědnosti, kterou vedoucí role přináší.

Stejně jako schopnost rozlišovat:

Co skutečně patří k mé odpovědnosti?
Co mohu předat druhým?
Kde potřebuji nastavit hranici?

Hranice, delegování nebo schopnost nebýt stále dostupný nejsou oddělením od lidí. Pomáhají vytvářet způsob vedení, který lze dlouhodobě unést.

A každý může mít trochu jiné cesty, kterými se vrací k sobě. Pro někoho je to pohyb, příroda nebo ticho. Pro jiného lidé, se kterými může otevřeně mluvit, mentoring nebo koučink. Důležité je vědět, co pomáhá právě mně.

Otázka „Jak vést druhé?“ proto možná potřebuje ještě jednu:

„Co mi pomáhá vracet se k sobě?“

Protože dlouhodobě dobře vést druhé znamená neztratit přitom člověka, který vede.